Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
So štokholmskými SVARTSYN som sa prvýkrát stretol v roku 1998, keď im u Folter Records vyšiel debutový album „The True Legend“. Vzhľadom na to, že nahrávka ma nijako extra nezaujala, asi preto, že už som začínal byť čiernym kovom presýtený a skladateľsky, hráčsky i zvukovo mi to prišlo proste tuctové, bolo to aj stretnutie posledné. Ornias, hlavný mozog kapely, v ktorej sa za roky vystriedali aj ľudia účinkujúci napríklad v UNPURE, DARK FUNERAL, WATAIN alebo TRIUMPHATOR (+ ďalších menách známych hlavne ozajstným čiernym srdciam) to však s black metalom myslel vážne a tak SVARTSYN koncom októbra tohto roku vydali svoj v poradí už desiaty album. Orniasa (gitary, basgitara, vokály) tu na bicích hosťovsky sprevádza Hammermann z Belgicka, kde pod civilným menom Ignace hrá v tech/BDM FRACTURED INSANITY. Táto spolupráca trvá už od roku 2012 a jej aktuálnym plodom je šesť skladieb za 46 minút.
Kompozície sú teda rozsiahlejšie, čo možno brať aj ako dostatok priestoru na rozvíjanie mrazivých, ponurých a zlovestných nálad. Pokiaľ ide o black metal, v tomto žánri mi vkus formovala hlavne jeho „tradičná“ podoba a tak ma „Requiem“ väčšinou strednotempovými chladnými skladbami celkom oslovuje. Nad kobercami kopákov víria, kvília a burácajú gitarové harmónie, často vyvolávajúce pocit, že sedíte niekde v starom statku na pustej planine, vonku zavýja víchrica, šľahá sneh do stenajúcich korún osamelých stromov, už sa stmieva a vám sa ani nechce rozsvietiť, lebo pri pohľade cez okno sa vám párkrát zazdalo, že kdesi po okolí sa v snehových kúrňavách poneviera akási veľká silueta, ktorá vám nič známe nepripomína. Pochodové ostré tempá občas vystrieda náklep, inokedy krátky voľnejší atmosférický úsek a celkovo mi SVARTSYN na jednej strane istou „chladnou nezemskosťou“ pripomínajú aj BURZUM spred vyše štvrťstoročia. (Zvukovo i hráčsky sú pochopiteľne o kus inde.) Harmónie, frázovanie vokálov i celkový dojem metelice bodajúcej ľadovými ihličkami zase privolávajú spomienku na IMMORTAL v 2. polovici 90. rokov. Aktuálny album teda bez znalosti tvorby za posledné dve dekády hodnotím tak, že Ornias je 27 rokov odvtedy, čo SVARTSYN založil, veľmi dôstojným udržiavateľom plameňa čias, ktorých vrchol stihol zažiť už ako hudobník.
Hulváti z Jura sú takí naši DARKTHRONE: o pol generácie mladší a s koreňmi v grinde miesto blacku, no doživotne verní metalovej klasike (s čoraz hrubším zvukom). „Kromaňon“ a „Abeceda nenávistí“ sa zapíšu do zlatého fondu. Zbytok asi nie, čo vôbec nevadí.
Oproti EP "God Made Me An Animal" ubral Greg Puciato (ex-THE DILLINGER ESCAPE PLAN), ale i skupina jako celek, na nekompromisnosti, objevují se více i zpěvné a melodické polohy, nicméně je to stále hodně nasraný a uřvaný post-hardcore té nejvyšší kvality.
Strhující rozsáhlé kompozice, které buď zcela pohltí, nebo unudí. Já se hlásím k první možnosti. Je to jako snové divadlo severského death metalu. Za mě je to zatím rozhodně jedna z nejzajímavějších desek letošního roku.
Singl „Winter Storm Vigilantes“ je povedená záležitost, která byla slibnou návnadou na nové album. Velká očekávání byla nakonec zbytečná. S trochou dobré vůle se na albu najdou dvě další slušné skladby, jinak je to stále ten samý a nenápaditý kolovrátek.
Místy tak trochu těžkopádný death metal, který ale sází jak na zajímavé technicky neotřelé provedení, tak na dusivě temnou atmosféru. Pekelný vokál navíc dodává na dramatičnosti. U mě to celkem funguje.
Instrumentální postrocková klasika, která příliš nerozvlní stojaté stylové vody, ale má tu správnou jemnou atmosféru a i díky drobným přesahům například do progrockové či jakoby cinematic sféry nenudí. A to u současného post rocku není málo.
Zajímavý vánek z neočekávaného směru se objevil u power/progmetalových DGM, Italové nabrali směr do progrockového pravěku a v kombinaci s jejich powermetalovou energií je z toho neuvěřitelně svěží výsledek. A vůbec to nezní jako hloupé retro. Bravo.